Island by Krteček

Island - Březen 2019

1. Odlet z vysluněného Polska

Plný obav a depresí ze zimy jsem naslouchal pozitivních zážitků z předchozí výpravy mých spolucestujících na Island. Nutno podotknout, že jsem zimouřivý člověk, který nemá žádnou chuť vidět "krásy" zasněžených hor, zamrzlá jezera ba ani na živo sledovat co dokáže magnetický tok planety udělat se slunečními erupcemi a vykreslovat je v zářivé zelené cosi na obloze. Od stresu z nepřízně počasí a hladu mě odlákal pocit, že zemřu dříve na polámaná záda a bolavý zadek během 4h letu. Z toho se ale během příštích pár hodin stala hřejivá vzpomínka.

Přes všechno očekávání zimy a stresu z ní jsem po vystoupení z letadla dostal facku o rychlosti 70km/h. Nejhorší na zimě není nízká teplota která byla jen okolo -3°C ale ten vichr, který si najde jakoukoliv skulinku v oblečení a zaryje do ní své šťiplavé jehličky.

S hřejivým pocitem jsme na letišti u topení vyčkali na naše statečné kolegy, kteří se vypravili sehnat náš mars rover toyota, který nás bude hýčkat svým teplem a poskytne nám jakési mobilní útočiště.

Při naskladňování věcí do auta jsme vyslyšeli upozornění na dveřní defekt při prudkém větru. Trochu to ve mě nalomilo důvěru v náš dopravní prostředek. I přes to jsem ve vyhřátém autě dokázal usnout již při odjezdu z Keflaviku za světel pouličních lamp.

Vzbudilo mě až prudké zastavení vozu a diskuze zbylých koz o uzavřené cestě vedoucí k našemu kampingovému místu. Poté co jsem odmlžil okno nespatřil jsem okolo cesty žádné místo, které by splňovalo mé představy o stanování. Proto mé srdce zaplesalo, když jsme se rozhodli hledat dál. Náš finální kemping post byl ovšem téměř stejný jako ten první - hromádky kamení různých velikostí.

Vystoupily jsme ven a za ještě prudšího větru, než byl na letišti jsme stáli a kouřili. Na výrazu všech bylo vidět, že se jim místní spaní vůbec nezamlouvá, bohužel vzhledem k času již nebylo zbytí a pustili jsme se do konstrukce stanů v závětří auta. Délka auta bohužel nevystačila na proti větrnou stěnu všech třech stanů. Polovina jak jinak, než našeho stanu neměla žádné protivětrné krytí. Celý promrzlý jsme zalezli do spacáků a mnuli si promrzlé prsty u nohou.

Vítr byl každých 15 min tak silný, až ohnul stan natolik, že se nás dotýkal svou konstrukcí. Myšlenka každého z nás tří byla jen nevylézt a celé to pokud možno zaspat. Když ale do vás každou chvíli strká stan nelze usnout jinak než vyčerpáním.

Lehký spánek, do kterého jsem se dostal byl narušen jednoduchou otázkou "Pájo?" ptal se mě pánský hlas po mé pravici. "No?" Odpověděl jsem se stejnou jednoduchostí. "Ulítla nám plachta" dostal se Michal k jádru diskuze. Teď co dříve? Prostřední a jediný dámský element našeho stanu rozepl zip a zachytil holýma rukama zbytek plachty, snažící se vyprostit ze sevření posledního stanového kolíku. S Míšou jsme se začali okamžitě oblékat do bund. První venku jsem byl já, s Michalem hned v patách. S intelektem rozespalých gentlemanů jsme okamžitě vzali cípy stanu, aby je Eliška nemusela držet a my mohli mrznout místo ní. Z vedlejšího stanu se ozvalo "Kluci nechcsete nám to taky malitškopřšitáhnout?". "No to čekej ty vole" vyrazil jsem ze sebe nejsarkastičtěji jak jsem dokázal. Teď přišla ta otázka co s plachtou, která se s námi přetahuje a evidentně kolík ve zmrzlé půdě je to nejhorší možné uchycení. Pod světly našich čelovek jsme začali pokukovat po velmi blízkém okolí a hledat nějaké řešení. Zvítězil nápad přivázat plachtu provázkami za pant zadních dveří mobilního útočiště. Poté co nám přišla na pomoc i osádka vozu byli jsme dočasnými majiteli dalších tří provázků kterými jsme ukotvili nejvíce namáhané části vrchní plachty. Ve stanu nás čekali telefony rozházené všude kolem, sníh, který během "akce" nafoukal dovnitř a Michalovi brýle po kterých jsme se pravděpodobně všichni ve spěchu prošli.

Ráno, když jsme se probrali byl vzduch téměř nehybný. Povyprávěli jsme o naší noci s ostatním, kteří také neměli jednoduchou noc. Petr, pravděpodobně nejzkušenější kempinger z posádky rozdělal tuhým lihem oheň a uvařil si ovesnou kaši. Trochu jsem mu záviděl tu jeho soběstačnost.

• Den muzeum a mokro

Vyrazili jsme téměř hodinu po našem probuzení. Cestou jsme zkoukli počasí a přehodili plány. Michal totiž zjistil že, "Má celej den chcát a celkem zkurveně sněžit". Během cesty do Rejkjavíku jsme se poměrně prohřáli v autě, zastavili jsme v krámě hledajíc bombu na vaření a dokoupily nějaké potraviny. Následně se šli mrknout do muzea Islandu. Elektronická vybavenost a úprava kabelových svazků k šesti projektorům v jedné místnosti mě uchvátila. Dělal to někdo, kdo na to měl evidentně dostatek času a smysl pro perfekcionismus. Poté co jsem odlepil oči od pěkné elektrikářské práce zaměřil jsem se na obsah promítaček.

V potemnělé místnosti jsem byl poučen o podzemním dění které končí "výstřeli" horké vody nad povrch země. V celém muzeu jsem viděl mnoho zřejmě sádrového ptactva. Něco mě nabádalo k tomu, že jsou na tohoto malého ptáka Islanďané hrdí, možná fakt že ho měli vyobrazeného na každém suvenýru. Ledová jeskyně by byla překrásným prožitkem nebýt částí ze skla které jsem si vyložil jako podvod vůči mojí osobě. Následoval krásný dokument o polární záři promítaný v planetáriu. Pohodlná sedačka mi pomohla k nahrazení patnácti minut spánkového deficitu. Z planetária jsme se vrhli na nákup suvenýrů.

Proč ale najednou všichni tak blbě čumí to nechápu. Začíná mě všechno štvát. Zamyslel jsem se nad svými pocity a zjistil že mám neuvěřitelný hlad. Po nástupu do auta jsem ukojil vlčí hlad klasickou lahodnou majkou a bylo mi lépe.

Asi hodinová procházka po hlavním městě Islandu byla ukončena pár vtipnými hláškami a opětovným nasednutím do Toyotky. Ta nás převezla do městského bazénu. Po vystoupení z auta a otření vody z obličeje, kterou mi tam již známý živel nafoukal jsem se nestačil divit. Nesmysl, když jsem si uvědomil, že mám na sobě termoprádlo, zateplené kalhoty, teplou fleecovou mikinu, zimní bundu, čepici šálu a ty Islandský blázni se producírujou před bazénem v kraťasech s mokrýma hlavama. Nebyla mi zima jen z toho co jsem viděl, ale i z toho co jsem slyšel. Holky totiž prozradili že Islandské bazény jsou většinou venkovní a tento není tou šťastnou výjimkou. Na vyhýbající se otázku "Jak dlouho tam budete, že bych počkal v autě? ", kterou jsem ze sebe vykodrcal přes cvakání zubů mi bylo odpovězeno "Asi dvě hoďky" řekla Niki. Zasmál jsem se tak, aby slyšela, že její vtip jsem pochopil a nyní očekávám pravdivou informaci. Ona se ale nesmála, ani nijak neodpověděla, vzala prostě plavky, ručník a šla ke vchodu. Když jsem se otočil na Elišku s výrazem odporu k sebepoškozování zjistil jsem, že už tahá z batohu její a bohužel i moje plavky.

Nejsem žádná bábovka, a tak po vysvléknutí se v krytých šatnách jsem si užil horkou sprchu, ze které jsem po shlédnutí plastových kádí plných vody a sněhu v pozadí odmítal vylézt. Petr na mě ve sprše mohl oči nechat což mě trochu uvádělo do rozpaků. Pořád se tak uculoval až mi to začalo být nepříjemné a ozval jsem se. "Co je?" otázal jsem se, tak abych na sobě nedal znát své znepokojení. "Se běžně koupeš se šátkem jo?" teď už se neuculoval, ale za podpory Michala, který si mžouravě také povšiml neholého krku se hlasitě rozchechtali. Já vůl jsem si opravdu ten šátek sundal až po několika minutách pod tekoucí vodou.

Šátek jsem dal sušit a jako poslední jsem vlezl do vnitřního bazénu který měl průlez do venkovního. Ostatní již byli venku a s téměř blaženým výrazem hleděli na oblohu po ramena ponořeni ve vodě. Vydal jsem se tedy za nimi a opravdu, po té celodenní zimě mi voda o teplotě 39°C dělala náramně dobře. Pocítil jsem teplo všude tam kde za posledních 20h ne. Ani mi nevadilo že mi tak trochu prší a trochu sněží na hlavu. Byl to úžasný pocit.

Když jsme všichni byli znaveni vodou využili jsme odstředivky na usušení plavek a vyrazili kempovat. Stan jsme se rozhodli rozložit na osvědčeném místě z loňské výpravy. Bylo mi řečeno že je tam gril a dáme nějaké jídlo tak jsem se začal těšit. Naše místo na spaní bylo zakryto sněhem tak jsem čekal že, pojedeme jinam. Myslel jsem si to zřejmě jen já a naše auto, které v půlce kopce zapadlo. Dalších asi 10m jsme auto roztlačili do kopce. To nám naši námahu oplatilo hroudami sněhu na našem oblečení. Stany jsme tedy rozdělali na rovince pokryté sněhem. K večeři si každý ohřál pokrm na plynových vařičích, které jsme paradoxně umístili na stůl vedle zasněženého grilu.

Po fazolkách s tousťákem jsem se opět cítil příjemně a tak mi nedělalo problém se ve spacáku ohřát a v rámci možností spokojeně usnout. Aby se ani tato noc nedala považovat za příjemnou, musela se Elišce vyfouknout matrace a tak jsme se museli oba tulit na mojí matraci o šířce 60cm. Zasněženým bočnicím stanu se evidentně stýskalo, protože mě opět začali obtěžovat svou promočenou látkou. Nezbývalo než se strčit do spacáku celý a opět to zaspat.

• Turismus a vodopád

Ráno bylo chladné, ale cítil jsem se relativně dobře. Proto jsme sbalili ubikaci a vyrazili na další cestu.

S plným břichem jsem zaspal cestu do Kaňonu. Zde podle mě nebylo o co stát. Vítr pokračoval ve svém snažení dostat se nám pod kůži a my najednou zjistili, že Island v březnu je pro spoustu národů napínavá atrakce. Mezi cvakáním závěrek Japonských foťáků se v kaňonu ozývali i slovanské povyky hlasitých Poláků. Očím naopak nemohl uniknout pohled na naštvané Němce prodírající se takřka davy turistů. Přitom kaňon pěkný byl, ale že bych ho musel vidět dvakrát.

Následoval výlet k vodopádům. Spád vody se nechal vidět z několika desítek metrové výšky. Musím přiznat, že ačkoliv jsem byl toho názoru že vidět to na fotce je téměř stejné jako na vlastní oči opak byl pravdou. Snoubení odstínů modrých barev nejčistší vody jakou jsem kdy viděl, plynně přecházející k sněhové pokrývce na krajích koryta bylo naprosto fascinující. Poprvé za celou návštěvu Islandu jsem si řekl že tohle stálo za to vidět.

Ukojen čerstvou vzpomínkou na krásu přírody jsem žvýkal v autě kus salámu s chlebem a trochu se začínal těšit na další přírodní úkaz. Tím úkazem byl gejzír. Zážitek z této cennosti Islandu byl pokažen výrazným zápachem síry v ovzduší a návaly turistů. Nicméně po pár minutovém čekání jsme byli svědky několikametrových výstřiků horké vody do ovzduší. Zopákli jsme to asi třikrát a vydali se na další kempingové místo.

Opět jsme zapadli. Již na pohled to bylo strašné místo pro stan. Auto jsme sice odtlačili mnohem dál, než jsme zapadli ale prostory pro stany se nezlepšily. Po vyhrabání hromady sněhu vlastními botami jsme rozložili spodní část stanu přímo na cestě, na které naše auto stagnovalo. Opět ho přikryli svrchní plachtou a pokoušeli se zatlouct kolíky do zkamenělé cesty. Toho večera nám k ukotvení stanu opět dopomohli provázky přivázané k autu.

Během temné noci stále vytrvale pršelo, kapkám vody napomáhal rozpohybovaný vzduch dostat se do stanu. Tentokráte spojené spacáky, které jsme s Eliškou měly nám napomáhaly nesklouznout z jedné karimatky na neizolovanou část podlážky stanu. A stejně, chlad který jsem uprostřed noci pocítil na prstech u nohou se ráno potvrdil jako promočený spacák. Za deště, který pokračoval i ráno sbalili jsme mokré spacáky i zmáčený stan a vyrazily opět pro něco k jídlu. Cestou jsme slyšeli úžasnou zprávu od Angie a to, že nám zařídila na tuto noc ubytování. Ihned jsem se začal radovat a opadl ze mě veškerý negativismus. Pomohlo mi to i v tom neotálet před dalším bazénem byť se počasí měnilo každou vteřinou mezi deštěm, kroupami a sněhem. V tomto bazénu měli dokonce páru, kde jsme se já Petr a Michal nabádali k lehnutí na horkou podložku a poté vyběhnutí do kádě s ledovou vodou. S myšlenkou teplého spaní jsem prováděl jakoukoliv blbost, kterou jsme já, Michal, nebo Petr vymysleli.

• Konečně spánek

Když jsme dorazili do chatky přecházeli mi oči blahem a nebyl jsem si jist, jestli neukápla i slza z oka. Možná to ale bylo i nenadálou změnou teploty v mém obličeji. Pokoji dominoval stůl s polstrovanými židlemi obklopený čtyřmi palandami a mírně odraženým gaučem, ten poskytl Petrovi o něco pohodlnější spaní než v autě. Dvoje dveře, které byly na protilehlé straně místnosti vedli do dvou koupelen, jedné se sprchou a druhé pouze se skromným záchodem. Každá místnost obsahovala horké topení. Po několika minutách se prostory změnili k nepoznání. Koupelny se téměř znepřístupnili po rozložení stanů k vyschnutí. Pohodlné židle se využili jako jakési držáky promoklých spacáků a vlhkost v místnosti exponenciálně stoupala. Nám to ale nevadilo, otevřeli jsme okna, natáhli plavky, každý do ruky dvě piva, vodku a běželi jsme do soukromých "hot tubes", což byla horká vířivka akorát bez toho víření. Zde jsme se za pomoci několika kusů Islandských piv přiopili. Slabé Islandské pivo jsme dokořeňovali meruňkovicí, hruškovicí a vodkou z domu. Několik hodin v horké kádi uplynulo a my s Michalem jsme na jeho bláznivou výzvu skočili nazí do sněhu. Kousání sněhu bylo dobrodružně příjemné. Sedli jsme dovnitř a většina z nás pustila na Evi popud telefony z ruky. Sedli jsme si k sobě a vtipně se probírali svými vzpomínkami.

Ráno můj první pohled spočinul na krásně suché věci. Začalo se mi i chtít trávit další noc v útulnosti stanu. Po příjemně stráveném ránu o kávě a cígu jsme vyrazili vstříc dalším, teď už opravdu krásám Islandu. Krom několika dalších vodopádů jsme po 3.5 km cestě po které jsme začali cítit námahu v nohách spatřili vrak letadla Dakota. Nebýt toho že jsem si chtěl odpočinout, otočil bych se na podpatku a šel zpátky protože několik cizinců vylezlo na vrak letadla a začlo si tam vyrábět své zajisté překrásné portréty na sociální sítě. Neuvěřitelně mě štvalo, že se nedá letadlo zastihnout bez neotřelých zřejmě opět polských neomalených turistů. Po krátkém poohlédnutí na otevřené moře s Dakotou v zádech jsme se vydali po cestě zpět k autu. Když jsme dorazili, boleli mě ty části těla, kterými jsem korigoval svůj postoj vůči bočnímu vichru. Ve voze jsem opět s tousťákem zabojoval proti hladu a byl připraven na další turistiku. Tou byl dobrovolný výšlap asi dvou stovek schodů nad úroveň vodopádu, kde jsme si hráli s Eliščiným novým fotoaparátem. Ten den jsme toho prošli opravdu mnoho. Dokonce jsme se procházeli po pláži z temného písku a vybírali ty nejhezčí kamínky.

Poslední trasa tohoto dne vedla do kempu pod vodopádem. Byl jak jinak než zavřený, kdo by to byl řekl v březnu. Ačkoliv jsme si byli jistý že se to nesmí, zatloukli jsme kolíky a po vybalení stanů zjistili že nám vytekl kanistr s vodou. Za mě to bylo bez problémů, protože to odnesl jen můj batoh. Horší na tom byla Alena, která měla třetinu spacáku napitou minimálně dvěma litry vody. Představil jsem si jak, bych vyváděl, kdyby to byl můj spacák, naštěstí nebyl. Ála to vzala statečněji než bych já zřejmě dokázal. Čekali jsme, jestli dnes náhodou nebude záře, index byl sice malý, ale oblačnost nízká a tak jsme alespoň pozorovali hvězdy a pokračovali v hrátkách s fotoaparáty.

• Další fajn ráno a trocha adrenalinu

Za celý Island nepamatuji noc ve stanu, kdy jsem se tak krásně vyspal. Myslím, že to tak měli téměř všichni, ani majitelka mokrého spacáku si nepostěžovala.

Když byl Michal ráno na jeho každodenní procházce s roličkou toaletního papíru, mladý pár hledící na ranní vodopád ani netušil že je tam někdo pozoruje a nemůže se dočkat, až se bude moci chopit své příležitosti a doufá, že ti dva zaláskovaní si nenechají zkazit svou chvilku byť jen jediným pohledem na něj. Tato historka všechny po ránu velmi pobavila a tak jsme do dalšího dne opět vyrazili s dobrou náladou.

Vždycky po nástupu do auta Monča odhrnula věci z mé sedačky a většinou nabídla něco k pití či k jídlu, čehož jsem si velmi cenil.

Na náš výstup z auta čekali ledovce, které byli opravdu překrásné. Rozhodl jsem se prohlédnout si je z kamenitého mokrého kopce lezl jsem nahoru a bylo mi báječně, ačkoliv nepřestávalo pršet, mé pocity byli čím dál lepší. Fotil jsem a poskakoval po kamenech a když mi sklouzla noha na tolik, že jsem jen tak tak přenesl váhu na stabilnější nohu, cítil jsem se být......prostě jen naživu a proto úžasně.

Když jsem viděl ostatní, jak rozpalují cigaretu před autem, s lehkou opatrností jsem seskákal dolů. Toto byl můj krásný zážitek, o kterém jsem v tu chvíli raději nemluvil. Nepochopili by to, alespoň ne teď. Člověk si nikdy neuvědomuje jak rád je naživu dokud nezjistí, jak moc blízko může být smrti.

• Alkohol a pro-pád

Zastavili jsme v místním alkohol shopu a koupili si tentokrát již dospělou verzi piva. Obchody s alkoholem na Islandu nejsou tak časté, jak jsem před cestou doufal, proto jsem netroškařil a po zaplacení okolo 60kč za pivo, jsem jich dvanáct soukal pod svou zadní sedačku.

Po několika dalších a zřejmě hezčích ledovcích jsme vyrazili k hostelu, kde jsme opět mohli vysušit spacáky. Na recepci nás očekávala usměvavá češka která nás seznámila s pravidly místního hostelu a jejich podle mě hloupý zvyk po celém hostelu chodit bez bot. Až na jednoho člena, sestava našeho pokoje zůstala stejná jako ve stanech. Přibyla Angie, na kterou sice nezbyla postel, ale nabídl jsem ji, že když srazíme mojí a Elišky postel vyspíme se na ni všichni tři. Z okna jsme vyhlíželi dostupnost výřivky, a jakmile byla poslední noha staré paní venku z vířivky, vyběhli jsme v plavkách s tolika pivy kolik jsme pobrali. Šest piv do nás spadlo, ani jsme nevěděli kolik je, a před sedmým když jsem vylézal z vířivky, podklouzla mi noha tak že jsem letěl půl metru bokem na zámkovou dlažbu. Ani rychlost, kterou jsem se zvedl nezabránila hlasitému posměchu naopak mu zřejmě přidala na humoru. Horší bylo už jen to že Petr nějakým zázračným způsobem dokázal ten pád natočit. Dopil jsem sedmé pivo a vylezl tentokrát ve vší opatrnosti ven z vířivky. S pomocí Vitany jsem si uvařil slepici na paprice, opekl 2 topinky a přemístil se do pokoje. V pokoji již obě holky spali a nechali mi místo mezi sebou. Bylo to pohodlné do té doby než Niki uprostřed noci vstala, jedna z matrací začala ujíždět stranou, až se mých zad dotýkali výztuhy postele. Ospalost a zkušenost mi doporučila nepříjemnou situaci přečkat dokud to šlo. Nakonec jsem asi po hodině odsunul Elišku a lehl si vedle ní. Až na chvilkové zapadnutí mezi matrace a obrovské horko se spalo fajn.

• Elektrika

Asi hodinu po východu slunce jsme probrali kam na výlet, protože se zdálo, že jsme všechno z Jižního Islandu viděli navrhl jsem jeskyni, se kterou ostatní souhlasili. Cesta k ní však byla pokryta takovou vrstvou sněhu, že byla víceméně nepřístupná. Vydali jsme se tedy hledat cokoliv co jsme ještě neviděli a je přístupné. Bohužel krom dalších pár vodopádů jsme nenarazily na žádné přírodní dědictví, které by již nebylo okoukané. Naštěstí jsme v mapách našli zajímavou lokaci, kterou byla vodní elektrárna. Na pohled pěkná přehrada, uvnitř jsme se ale vyřádili úplně všichni. Interaktivní vzdělávání bylo u každého z pěti stolků. Na jednom jste se měli snažit natočit rotor větrné elektrárny tak aby měla co největší účinnost, na jiném jsme si zahráli na proton který k sobě přitahuje elektrony dokud jsme neudělali chybu a celé to nebouchlo. Byla to zábava na celé odpoledne.

Den tedy utekl jako voda a my jsme se chystali k našemu opětovnému avšak poslednímu stanování.

Vybrali jsme místo, které jsem tak strašně nenáviděl a my tam jeli podruhé. Raději bych vybral kterékoliv z předchozích pozic, než tu cestu na které jsme třetí noc promokli. Všechno je, ale jen o počasí a tak můžu doufat, že bude líp. Navíc je poslední noc na Islandu a já jsem se rozhodl ji přežít. Na několika ušlapaných čtverečných metrech jsme rozvinuli suchý stan a čekali až trošku přestane sněžit abychom přenesli karimatku a spacáky. Během čekání jsme povařili vodu, zalili čínské polévky a zahřívali se zbytky tvrdého alkoholu.

Cukrovar v podobě Evy s Honzou jel, jako každý den, na plné obrátky. Dámský hlas, který jsem od Evy slýchal se opět zvýšil do tóniny určené pouze pro Honzu a pravil " Drahý?" Výskla Eva. Jejímu protějšku oproti tomu násilně zhrubnul hlas a odvětil "Ano, má lásko?" V Evině výrazu se objevil spokojený úsměv z toho, že Honza zná svou roli a je ochoten ji hrát. "Smím ti naservírovat něco z naší chladničky, lásko?" Vypískla Eva snad ještě vyšším hláskem. "Když nad tím tak přemýšlím, dal bych si hrušku drahá" zažádal Honza. Na této situaci připomínající historický román bylo zajímavé snad jen to, že si Eva po rozhovoru stáhla jednu rukavici a sáhla do hroudy sněhu mezi pet lahve s chlastem a podala svému příteli nápoj destilovaný z ovoce, který si žádal.

• Těžké ráno, skvělí den

Udělali jsme vše potřebné k tomu abychom se mohli prospat a zavřeli za sebou vchod do stanu. Během chvilky mi bylo krásné teplo a tak jsem usnul. Po necelé hodině jsem se vzbudil celý promrzlý. Obě nohy a bok těla byl vyhozen z matrace a jediný izolant mezi sněhem byl spodek stanu. Od té doby jsem byl velmi protivný. Až do rána jsem se nedokázal ohřát, pokud jsem usnul vzbudil jsem se po pár minutách. Venku stále sněžilo takže ani zvuky nebyli vhodné pro spaní. Pořádně jsem zamhouřil oči až za svítání kdy jsem si asi hodinu odpočal a vylezl ze stanu. Tam už na sebe laskala Eva s Honzou a já na jejich "Dobré ranko" neměl sebemenší náladu. Čaj na přivítanou a jejich vlídná slova soucitu s mou tělesnou teplotou jsem se však snažil přijmout s pokorou a vděkem.

Pobalili jsme, zatlačili auto a dojeli do nákupáku. Teprve tam jsem získal zpět svou teplotní pohodu. Dokoupili pro známé suvenýry a šli sehnat něco k snědku. Nadále jsme pokračovali do bazénu. Myslím že za toho jediného a posledního slunečního dne všichni přemýšleli nad zážitky, srandou, útrapami cesty a zároveň nad dlouhým letem, který nás ten večer čekal.

Z bazénu jsme s Michalem, Eliškou a Mončou vylezli dříve než ostatní. Všichni jsme shodili spodní část oblečení, sedli si ven na vysluněnou lavičku a za hlasitého cvaknutí uzávěru plechovky piva jsme prožívali nádherný pocit mírného vánku lechtajícího nohy bez termoprádla.

Týdenní zážitek pro mne nebyl ani dovolenou, ale ani trestem. Nebyl ošklivý, mnohdy ale ani pěkný. Ze všeho zbyla jen týdenní pozitivní vzpomínka, která byla určena jen nám devíti lidem, co podnikli tuto výpravu.