Roadtrip Gruzií
Roadtrip do Gruzie sice nebyl výletem z edice LOV KOZ, ale i tak o něm zde chci napsat. A to z důvodu, že chtě nechtě sem ho tak trochu měla na krku. Už od začátku to byl trip tak trochu prokletý a organizačně nezvládnutý. Od koupě letenek, přes pronájem auta, booking, až po zajištění dopravy z letiště domů.
My se ale nezdáváme, a tak jsme se se vším poprali po svém. Čapli jsme auto a jeli obejvovat krásy této lowcostové země. Tedy upřímně, města nic moc. Je to jako když ožije postapokalyptické sci-fi. Gori město o ničem. Lanovka v Čiatuře byl ale adrenalinový zážitek, na který budeme dlouho vzpomínat. Lanovka jak z reklamy na rez s děravou podlahou houpající se 30m nad zemí. Mysleli sme si, že tohle už nic nepřekoná.
Večer jsme z posledních sil dojeli do Tbilisi, našli hostel a vyrazili na večeři. Ráno, když se zbytek výpravy vydal do krámu a já šla oprášit náš epesní vůz, tak sem zjistila, že sme bez auta. Policie ho odtáhla za špatné parkovaní. Začala smršť telefonátů a zoufalého humoru. Nakonec nám nepomohla ani ambasáda, ani místní, ale naše autopůjčovna. Bůh jim žehnej. Po pár hodinách jsme našeho otřískaného Dodge získali zpět. Pokuta s odtahem a asistencí autopůjčovny za směšných 1 000,- No z prdele klika, co si budeme povídat. Tady jsou lowcost i pokuty.
Za cíl jsme si zvolili komplex David Gareji, zapli google navigaci a mazali vstříc osudu. Když se před námi zjevil offroad nečekaných rozměrů, neubránili jsme se diskuzi vzdát naší cestu. Přec naše auto s nízkým podvozkem a rychlostí hlemýždě nemá šanci obstát. Nakonec bylo rozhodnuto o pokračování této sebevražedné mise. Po tom, co jsme auto provezli gruzijskou vojenskou základnou na hranicích s Azerbajdžánem už nebylo cesty zpět a my mysleli, že to nejhorší je za námi. Že nic horšího, než snipeři co na vás míří, obrněné vozy co vám křižují cestu, už není. To ale nesmí uprostřed pouště bliknout rezerva. Auto jsme posouvali po cestě očima. No dali sme to, že. Bez benzínu, bez vody, s městkým autem přes díry v neexistující silnici. Komplex stál za to! Totálně! Se sepsanou motlitbou, ochraňující před prázdnou nádrží jsme jeli dál. Natamkovat u místňáka na zahradě benzín z petek různých barev a hurá na první moc pod širým nebem.
Krásné nebe, skvělá viditelnost, blesky z bouřky a gruzijská pálenka chacha. Ideální večer pod širákem. Tedy až na to, že si většina výpravy ustlala v mraveništi. Ráno jsme vyrazili do Mcchety, která ale byla dost turisticky proflánkutá a vypadala na nás moc nóbl. Avšak uprostřed městěčka je krásný klášter, ikdyž po chvíli máte pocit, že sou v Gruzii všechny kláštery na jedno brdo. Utekli sme od tamtud docela chvatně, už jen proto, že chacha tam byla moc drahá. Vedro tam bylo jak v pekle, takže příležitost koupačky v Ananury byla jasná. U Ananuri se táhne obrovské azurové jezero s přilehlým chrámem. Je to něco jako Gruzijský Mácháč, ale člověk je v celku vděčný za vše, když se louhoje ve vlastní špíně. Ještě večer jsme dojeli do Stepansmindy, kde jsme si přebalili bágly a vyšlápli se na spaní u Gergeti trinity church. Noční výhledy zatemňovala tma a nezapomenutelná chacha.
Ráno jsme si hodili budíček na východ slunce, bohužel nám trošku nedošlo, že mezi 5 000 horami to slunce asi nevyleze tak jak má. Tak sme trochu omrzlý chvíli očumovali a ono nic. Čekal nás pochod na Bethlemi Hut. Naštěstí se už valná část skupiny dohodla den předem, že tak vysoko se nepozeneme. Zůstali jsme tedy nakonec ve výšce 2 800 m.n.m. opájejíc se božským výhledem, s pivem v ruce, zaobírajíc se horskou opalovačkou. Vůbec se nám nechtělo zase dolů. Byl to relax, zasloužený. Večer jsme se zase pohli o kus dál, rozbili tábor a vyprávěli si veselé historky z natáčení. Chacha nesměla chybět.
Jedna z posledních štací bylo kamenné město Uplistsikhe (doteď nikdo neví, jak se to vyslovuje). První památka, kde se platilo vstupné. Celých 50,-. Hamba mi, že jsem z nich vyrazila studentskou slevu. Tento komplex byl nádherný. Teda vybrat si tam adekvátní cimru k bydlení, s pěkným výhleem a pokojem pro hosty, to bylo dilema. Večer jsme měli zase booknutý hostel v Borjomi. Sláva, protože podoba s Yettim už byla více než náhodná a člověk už nevěděl, zda je opálený, nebo špinavý. Borjomi je celkem malebné městečko. Jsou to takové gruzijské Kalamáry Vary. Mají tam sirný pramen, lázně, a národní park jehož návštěvu jsme z časových důvodů vzdali. Před odjezdem na letiště jsme stihli ještě dát krasové jeskyně u Kutaisi, které teda předčili má očekávání. 2 hodiny v labyrintu jeskyní, podsvícené krápníky, hudba... Kam se to na to u nás hrabe. A dokonce jsme stihli urbex, komoušské lázně a sídlo Červeného kříže. Nádherné završení našeho putování.
Myslím, že jsme si za těch pár dní z téhle země vzali co to jen šlo, a brzy se vrátíme.