Hardcore Sněžka

12.02.2018

Přehnanej název, že? Co může být hardcore na tom vylízt takovej kopeček.

Once upon a time... Jako vždy vyjíždíme pozdě. Nešvar zvaný zpozdění už je asi dominantou každého z nás, tak sme se tím netrápili. Smířeni dávno s tím, že nikdy to nebude epes rádes. Cesta byla svižná, aj něcovice probíhala v pravidelných intervalech.

Na Pomezních boudách bylo takové "to mě poser" počasí, ale sme banda nezdolného ducha, takže nás to sralo jen trochu. Už sme se ani s autobusem neobtěžovali a rovnou si to začli štrádovat směr Spálené mlýny. Vylezlo i slunko, ježdíky svištěli, něcovice tekla, no ideální zimní ráno. Dole hospoda zavřená, bus v nedohlednu, tak sme si to střihli do Velké Úpy na skibus. Ježdíkovali jsme tak zapáleně, že nám nevadilo, že to nezatáčí, ani nebrzdí no. Po posilnění v Peci, jsme vyrazili na Výrovku.

Hrozně otravnej kopec to je, fuj. Zas sme zkejsli na Richtrových boudách, kde jsem chtěla adoptovat místní ňuňavý štěnátko. U poslední štace začla hustá mlha a byla tma, což byla spíš výhra, když člověk neviděl kam jde.

Skvadra azura zničena celkovou denní dávkou alkoholu, kilometrů, ježdíků a svěžího vzduchu odpadla přibližně po půl desáté. Ani na večerníček nedošlo.

Ráno sme dali pár sacharidů a na sněžnicích zdolávali v totální mlze metr po metru cestu k vrcholu. Na Luční sme hodili krátkou pauzu a psychickou přípravu na závěrečný úsek výpravy. Mlha letos ani s postupujícím časem nezmizela, takže nás bílá tma doprovázela téměř celý den.

Začalo nám fučet. Zpočátku to byla pohodinda, ale u polské boudy začalo přituhovat. Poryv větru byl natolik silný, že sundat si sněžnice nebyla vůbec prdel. Na chvíli jsme se schovali. Možná v takové té naivní naději, že by mohlo přestat fučet. Nakonec sme museli vylízt, pochlapit se a vyrazit dobýt vrchol.

Každý krok klouzal, vítr zamezoval pohybu, a nebo naopak nebezpěčně popoháněl vpřed. Sníh štípal do tváří, brýle se mlžily, turisti překáželi, nudle odletovaly. Nahoru jsme dorazili všichni v pořádku, ale s vypětím všech sil, a každému z nás dala ta cesta co proto. Vítr okolo 90km/h. Prý slabší než loni, ale asi záleží na úseku.

Na Poštovně nebyl čas na zahálení, páč kdyby jsme zbytečně vykydli, šlo by se nám pak na Pomezky hůř. Vítr neustával, ale konečně byla cesta z kopce, tak to bylo rychlejší a optimističtější. Obloha se pak na chvíli protrhla a my si opět užívali ježdíkový mordor. Na Pomezky jsme došli v našem novém časovém rekordu, ale vyšťavený jak použitej citrón. Příští rok na to prý serem a dáme wellness. Nebo opět zapomeneme na svá traumata a pocity, a příští rok bude již 4. zimní expedice pro otrlé.

"Sportem ku trvalé invaliditě" děcka.