Napříč Gruzií a Arménií

Když jsem doma oznámil, že se za 2 dny chystám do Gruzie a Arménie, bylo mi sděleno, co tam budu dělat, když se tam přece válčí, ať jedu radši do Chorvatska k moři. Po oznámení, že zde válka trvala zhruba 7 dní v roce 2008 se nálada zlepšila a babička, která zde za svých mladých let byla mi doporučila navštívit Soči. Další dny následovalo hledání pasu, rychlé sbalení a poslední den v práci, kde jsem si vyslechnul, ať si na ty čmoudy vezmu neprůstřelnou vestu a hurá směr letiště Václava Havla. Cestou mi ještě přišla SMS, ať si to v té Albánii užiji. Po rychlém seznámení v kuřáckém koutku s prvním pivkem v ruce jsme se přesunuli do vnitra letiště, kde
jsme zjistili, že je let opožděn. Naštěstí zpoždění nebylo tak hrozné, takže jsme po zhruba hodině čekání seděli všichni v pořádku v letadle směrem na letiště Kutaisi v Gruzii, které by velikostí člověk lehce spletl s benzínkou.

Den 1.
Po příletu si všichni posouváme čas o 2 hodiny dopředu a nastává první šok v podobě teploty, která oproti teplotě v Praze vyskočila o zhruba 10 až 15 stupňů výš a to ve 3 ráno. Na letišti si někteří měníme peníze a kupujeme místní SIM kartu s daty. Cena byla směšná, zato hodinová fronta už tolik ne. Také na nás čeká naše přibližovalo, ve kterém máme strávit příštích 7 dní. Jak se ukazuje, Mercedes Vito je sice pěkné auto s
klimatizací, ale má jeden menší problém a to, že má jen osm sedaček. Nás je devět. Náš první a rozhodně ne poslední problém s autem. Do auta jsme se nakonec nějak naskládali a vyrazili k naší první zastávce hornickému městu Čiatura. Cestou jsme zjistili, že na čelním skle je prasklina. Závada číslo 2. Zhruba v pět hodin ráno jsme zastavili u něčeho jako motorest, kde si kuřáci levně nakoupili zásobu dehtu do
plic a jelikož jsme už dlouho nic nejedli, nastal čas ochutnat místní kuchyni. Nejdřív ale paní domácí musela vzbudit manžela, spícího na lavičce, aby šel rozpálit gril. To, že má Gruzie dobrou kuchyni jsem věděl už před cestou, ale zkutečnost předčila mé očekávání. Zdejší grilované maso neboli šašlik bylo opravdu výborné a pro mnohé nejlepším za celou dobu pobytu. K šašliku se většinou podává sladkokyselá omáčka
jménem Tkemali. Hornické město Čiatura, naše první zastávka je od pohledu hnusné město. Místní se zde živí hlavně těžbou železné rudy. Hlavní atrakcí města, kromě napůl vybydlených paneláků je systém lanovek, kterými se horníci dopravují do dolů. Na první pohled vypadají, že každou chvílí spadnou, ale dodnes fungují. Bohužel jsme
přijeli moc brzy a lanovky byly zavřené. Nechtělo se nám čekat další dvě hodiny, takže jsme se vydali hledat směnárnu. Ta byla samozřejmě taky zavřená, tím pádem jsme koupili v místním krámku pivo a odjeli k naší další zastávce, jeskynnímu městu Upliskhe z 6. století př. n. l. Vstupné 7 Lari, zhruba 60 korun. Teplota se blíží 40 stupňům Celsia, takže si po prohlídce dáváme vychlazené pivko. Jarda už asi po sto padesátý opakuje, že musíme sehnat Čaču. Čača je místní pálenka, která se vyrábí z hroznů.
Přesouváme se do hlavního města Tbilisi, kde na nás čeká ubytování v hostelu. Po cestě Jarda poznává místo, kde loni od místního domorodce koupili čaču. Naštěstí tu stále je, takže konečně kupujeme vyhlášenou pálenku a o pitný režim je postaráno. Dochází nafta. Nastává problém s autem číslo tři, nechce nastartovat. Blokujeme benzínku, takže nám místní jdou pomoct. Nikdo neví co s tím je, nakonec se po
telefonu domluví s majitelem půjčovny a auto nějakým zázrakem nastartují. Stejná situace se opakuje ještě jednou. Tím pádem radši jedeme do Tbilisi bez zastávek, což nevadí, všichni cestu autem prospali. Tbilisi, hlavní město Gruzie s 1,3 milionem obyvatel je plné megalomanských budov, které zde nechal postavit bývalý president Gruzie Michail Saakašvili na úkor zničení historického centra. První rána po příjezdu byla zdejší doprava. To, že má silnice například tři jízdní pruhy pro místní vůbec nic neznamená a klidně se počet jízdních pruhů mění v závislosti na hustotě provozu, takže se nám stávalo, že na dvouproudé silnici bylo rázem pruhů pět. Dostat se do centra k hostelu je o nervy, ale Niki to nakonec zvládá. Cestou jsme se ještě rozhodli, že tohle auto vrátíme a půjčíme si auto pro 9 lidí. Rozdělujeme se, část čeká u auta a
část se vydává pěšky do půjčovny, kde už na nás čeká majitel. V půjčovně dochází k problému s vozidlem číslo čtyři a pět a to, že údajně v Gruzii nejde řídit vozidlo s 8+1
místy s řidičákem skupiny B a pan majitel nám tak trochu zapomněl zařídit povolení k přejezdu hranic do Arménie. Už jsme lehce nasraní, nabízí nám nějaké nevýhodné možnosti jak to vyřešit. Nakonec na to kašlem a jen si necháváme vyměnit porouchané Vito za jiné, které naštěstí startuje. Povolení k přejezdu by mělo být do zítřka. Odcházíme z půjčovny s tím, že tuhle už nikdy. Hostel jménem Taai vlastní Ind, který zde vystudoval vysokou školu, oženil se a teď mimo jiné provozuje se svojí ženou hostel. Je přátelský a na Youtubu nám pouští českou hudbu. Máme hlad, a vydáváme se do restaurace Salobie Bia ochutnat gruzínské speciality. Gruzínská kuchyně je rozmanitá, takže si každý objednal něco jiného. Mezi pokrmy vedla gruzínská specialita chačapuri - místní sýr zapečený v těstě, na kterém může být další vrstva sýru, nebo vajíčko. Po dobré večeři jsme se rozhodli vydat do nedalekého klubu Creator, kde jsme popili pivko a poslechli si vystoupení místní dívčí kapely. Na hostelu jsme ze sebe konečně osprchovali špínu a prach a někteří šli spát. Mě se rozpadly kalhoty, takže jsem od majitele vyloudil jehlu a nit s tím, že si je opravím. K tomu přidal jeho domácí víno a dopíjela se nějaká čača. V tomto stavu jsem nebyl schopný kalhoty opravit, takže jsem požádal místní ubytovanou slečnu. Když jsem ukazoval na zip mezi nohami, tak asi špatně pochopila, že po ni chci zašít kalhoty, odbyla nás a odešla pryč. Po dopití vína jsme šli spát.

Den 2.
Ráno mě probudilo příjemná pokojová teplota 30 stupňů. Zašli jsme do města nakoupit nějaké potraviny, nasnídali se a rozloučili s hostitelem. Dnes nás čekal přejezd do Arménie. Majitel půjčovny volal, že povolení k přejezdu máme zařízené, takže jsme se sbalili a přes půjčovnu, kde jsme vyzvedli dokumenty jsme vyrazili ven z Tbilisi směrem na arménské hranice. Cestou se v autě opět popíjí, Eva to komentuje slovy, že by neměla chlastat a plete si koně s krávami. Čača nám začíná docházet, to jsme poznali tak, že Jarda začal opět opakovat, že bychom ji měli koupit víc. Zastavili jsme u nějakého krámku, kde nám paní prodavačka 3 flašky sehnala, půllitr za 6 Lari, 55 korun. Situace kolem nedostatku alkoholu se uklidnila a začalo se řešit jak se v osmimístném autě dostaneme přes hranice v devíti. Někoho napadlo, že by mohla
Táňa stopovat. Nakonec se na hranicích ukázalo, že všichni cestující musí vystoupit a projít bezpečnostní kontrolou, tím pádem jsme byli v klidu a lehce se dostali do Arménie. Na hranicích jsme ještě museli zaplatit povinné ručení a koupit arménskou SIMku. První kratší zastávkou v Arménii byl klášter Akhtala z 10. století, kde nám místní kluk nabízel kamení za Eura. Projíždíme dalším ošklivým hornickým městečkem Alaverdi, kde se těží železná ruda a nachází se zde další klášter, Sanahin z 10. století, jehož název se doslova překládá jako "tento je starší, než ten druhý". Po prohlídce kláštera odjíždíme směrem k jezeru Sevan. Cestou přichází problém s autem číslo 6, nejde sklopit sedačka. Nakonec se nám to nějak podaří a jedeme dál po prašné silnici v hrozném stavu, přichází hlad a tak se stavujeme v motorestu na šašlik, kebab, tentokrát zabalený v placce a hnusné ruské pivo. Během večeře řešíme, kde budeme spát. Nakonec se dohodlo, že přespíme někde u jezera, jedeme dál v autě se chlastá,
stmívá se a my se ještě před vybalením spacáků stavujeme pro poslední jídlo a pivo v motorestu po cestě. Poté odbočujeme z hlavní silnice a jedeme směrem k jezeru, kde přijedeme do na první pohled opuštěného sovětského komplexu, jak se ukáže je to hotel čtvrté cenové. Ve vstupní hale sedí nějací lidé, kteří nám dovolí přespat na pláži zadarmo. Andrej, který nechce spát venku si kupuje pokoj za zhruba 500 korun. Na
pláži u jezera rozděláváme spacáky a hamaki, jdeme zdolat zásoby piva a čači a spát. Někdo na zemi, někdo v hamace. Někdo poblitej. Já na stole. V noci celkem fouká vítr, přeci jenom jsme v cca. 2000 metrech nad mořem.

Den 3.
Brzo ráno mě probouzí východ slunce a zhruba padesát rybářských loděk na hladině jezera. Kouknu kolik je hodin, otočím se a spím dál. Ráno u jezera bylo pro většinu z nás příjemné, jezero Sevan má rozlohu zhruba 1262 km² a jedná se o největší jezero Kavkazu. Rozhodli jsme dát ranní koupačku, voda byla studená tak na 3 centimetry. Balíme spaní a vyrážíme do města Sevan, známé turistické destinace, kde se nachází klášter a trhy. Někteří si zde dávají ranní kávičku za 50 korun. Po prohlídce dalšího z klášterů, kterých je v Gruzii a Arménii hromada se tak nějak shodujeme na tom, že
klášterů už bylo dost. Další zastávku v itineráři máme lázeňské město Jermuk. Ještě vyhazujeme Káju a Andreje, na vlakovém nádraží, na dva dny se s námi rozloučí. Problém s 8 místy v autě je tímto vyřešen. Cestou většině vyhládlo a tak se stavujeme na obědě v hotelu Veradac. Táňa zůstává v autě a dospává včerejší kocovinku. Vnitřek restaurace je lehce zvláštní, stěny, strop a vlastně všechno je pokryto zlatou barvou. Objednáváme si pivko a šašlik, na který čekáme asi hodinu. Jak jsme později zjistili, v zapadlých restauracích nemají suroviny na přípravu jídla a musí pro ně dojet do obchodu, pokud se přijde někdo najíst. Oběd s pivem nás stál 1500,- dramů, což je asi 70 korun. Po obědě se ještě stavujeme u jezera na poslední koupačku a někde v horách kupujeme od místního domorodce několik druhů domácích pálenek. Nejdřív je ale musíme všechny ochutnat ať víme do čeho jdeme. Pán nám s úsměvem nalejvá a mě se z toho lehce točí hlava. Lázeňské město Jermuk, v překladu "gejzír" je od roku 2013 sesterským městem Karlových Varů. My máme ale trochu skluz, takže se chceme podívat jen na místní vodopád. Problém je, že nevíme kudy k němu a omylem vejdeme do restaurace schované ve skále. Stejně má většina hlad a chuť na pivo, takže objednáváme různé druhy jídel. Kuchař asi opět musel dojet pro suroviny, protože to chvilku trvá. Mezitím si nás k sobě zavolal místní domorodec, ať si s ním připijeme domácím koňakem, který přinesl ve flašce od cocacoly. Během ochutnávky se vzájemně představujeme a jediné co mu rozumíme je, že se jmenuje Armén a má rád turisty. Flašku s koňakem nám nechává a mizí někam do útrob skalní restaurace. Při jídle ještě plánujeme, kde přespíme, další zastávka má být sirný pramen a visutý most, ale máme skluz. V Jermuku si jdeme prohlédnout místní vodopád a poté se přesouváme k pramenu, kde plánujeme přespat, jelikož už toho víc dnes nestihneme. Cesta je dlouhá, střídavě hrajeme karty, spíme a chlastáme. Místo na spaní jsme našli po tmě někde v blízkosti sirného pramenu, stavíme přístřešek z plachet a před spaním ještě něco popíjíme.

Den 4.
Přístřešek sice přežil noční poryvy větru, ale už ne stádo krav, které kolem nás ráno prošlo. Jak se ukázalo, spali jsme na celkem rušné cestě, kudy ráno vedou stáda krav na pastvu, kdy se jedna z nich rozhodla, že si cestu zkrátí přes naše spacáky a zboří náš provizorní stan. Ranní probuzení vedle kravskýho vemena mě lehce překvapilo, naštěstí to odnesl jen stan a nás se kráva rozhodla ušetřit. Pobalíme spaní a jdeme se
podívat na sirný pramen. V něm se jen lehce opláchneme a jedeme směrem údolí Goris, na návštěvu visutého mostu a jeskynního města. Cestou se ještě stavujeme v klášteře Vorotnavank, z kterého je úžasná vyhlídka. Někdo říká, že je to nejstarší
klášter v Arménii, ve skutečnosti jsou zde starší. V místní zahrádce si natrháme klášterní ovoce, uděláme fotky a jedeme dál. V údolí Goris jdeme navštívit skalní město Khndzoresk, do kterého se jde přes 160 m dlouhý visutý most. Zajímavostí je, že tento most postavili místní vesničané bez jakékoliv techniky, pouze vlastníma rukama.
Údajně most unese až 700 lidí najednou, někteří z naší výpravy přechod mostu vynechali. Ve skalním městě na druhé straně žili lidé až do roku 1950. Jdeme si ho prohlédnout a v místním kostelíku se zapisujeme do návštěvní knihy. V místním občerstvení ještě dáváme pivko a vyrážíme na 4,5 hodinovou cestu do Yerevanu.
Po cestě se nám stala taková nepříjemnost, roztrhala se nám stará pneumatika. Závada číslo 7. Naštěstí v autě všechno nářadí je, takže kolo bez problémů měníme a pokračujeme v cestě. Roztrhanou pneumatiku chceme vyměnit za novou, aby v půjčovně nevznikl nějaký problém, takže po cestě hledáme pneuservis. Nakonec
narazíme na jeden, kde mají potřebnou velikost a s mechanikem domluvíme výměnu pneu za 250 korun. Ve vesnici se ještě najíme a s časovou ztrátou pokračujeme do Yerevanu. Po cestě jsme se chtěli ještě podívat na antický chrám Garni, ale bohužel nevíme kudy k němu a jediná cesta, kterou jsme našli není naším autem sjízdná. Tím pádem se otáčíme a jedeme konečně do Yerevanu, kde nás čeká luxusní ubytování. V autě nám ještě dochází chladící kapalina, problém číslo 8. Yerevan, hlavní město Arménie je 12 km od hranice s Tureckem, které bylo několikrát zničeno silným
zemětřesením. Do města přijíždíme kolem obří skládky, která tak nějak předznamenává vzhled zbytku města. Jarda přes booking sehnal luxusní střešní apartmán v centru města, kde už na nás čeká Kája s Andrejem. Město je klasicky plné post-sovětských megalomanských památek. Na nedalekém náměstí promítají na
plátnu fotbal, hraje Rusko s Chorvatskem a vypadá to, že Arméni fandí Rusku. Jdeme se ubytovat, na první pohled zvenčí bydlíme v paneláku z Chánova. Po vyjetí do 13. patra jsme vyvedeni z omylu. Krásně rekonstruovaný střešní byt se 4 ložnicemi, 2 koupelnami, terasou a bazénkem není úplně to co si člověk představí pod low-cost cestování., ale sprchu a postel jsme všichni uvítali. Jdeme se najíst do místní restaurace, kde nám k jídlu hraje živá kapela, kterou si následně musíme zaplatit. Večer ještěposedíme a popijeme na terase a jdeme spát.

Den 5.
Ráno se někteří vydáme na místní nedaleké trhy. Nedaleké znamená asi 5 kilometrů chůze městem, kde nás čeká, pro někoho nemilé, překvapení. Cestou se chceme vyfotit na náměstí u nápisu Yerevan. Při focení na nás chrstne malej kluk kýbl s vodou. Takže na trhy pokračujeme promočení. Jak zjišťujeme, po cestě se snad všichni polévají vodou. Z balkónů, z jedoucích aut, prostě všichni si s sebou vezou zásobu vody na polití nebohého kolemjdoucího. Nejdřív jsme mysleli, že to je jen nedělní zábava, ale zjistili jsme, že se jedná o místní svátek, kdy polití vodou přinese zdraví, plodnost a štěstí. Jestli to je pravda, tak ze mě bude stoletý milionář s hromadou dětí.
Na trzích to zajímavě vonělo směsicí koření ovoce a zeleniny, nejčastějšího zboží. Udělal se menší nákup a po polití vodou od místní prodavačky jsme vyrazili zpět do bytu sbalit si věci a vyrazit dál. Cestou nás ještě několikrát někdo polil vodou, potkal jsem i policii s vodními pistolkami. Zpátky v bytě jsme předali klíče, sbalili svých pár švestek a vyrazili pryč z Yerevanu směrem zpátky do Gruzie. Po cestě jsme ještě udělali krátkou zastávku v druhém nejvjetějším městě Arménie, Gyurmi, které se takto jmenuje až od roku 1992 a bylo zničeno zemětřesením. To šlo poznat na místě, kde jsme zastavili, což Jarda určil podle Google Maps jako údajné centrum města. Zde nic kromě bordelu a vybydlených budov nebylo, takže po tradičním polití vodou jsme přejeli o kus dál, kde jsme se dobře najedli ve fastfoodu. Po jídle nám ještě stihli místní děti vykropit vnitřek auta vodou. Cestou na hranice jsme jako vždy hráli karty a popíjeli čaču. Na hranicích šlo vše bez problému, protože celníci měli zrovna plné ruce práce poléváním se vodou, takže nás bez problémů pustili zpět do Gruzie. Čekal nás opět dlouhý přesun autem do skalního města Vardzia, oblíbené turistické destinace v Gruzii.
Do Vardzie jsme dorazili chvilku po zavírací době a většina z nás už byla lehce otrávená z dlouhé cesty autem. K tomu jsme zjistili, že 6 hodin jízdy autem k moři zřejmě nedáme, protože 6 hodin trasy na Google Maps je ve skutečnosti na místním tankodromu hodin 12. Tím pádem jsme na parkovišti vymysleli nový plán cesty s tím, že k moři nepojedeme. Už byl večer, takže jsme se vrátili do nedaleké vesnice pro pivo a odsud na naše dnešní tábořiště s vyhlídkou na údolí. Zde jsme vyložili Jardu s Táňou a Mončou, kteří neměli hlad a ostatní jsme jeli hledat restauraci. Rozhodli jsme se navečeřet v luxusním hotelu Vardzia resort, kde mě večeře s pitím stála krásných 200 korun. Andrej s Kájou si zde zaplatili pokoj v přepočtu za zhruba 3000,- na noc/osobu. Měli jsme trochu strach, že v noci zmokneme, protože celkem dost večer pršelo,
ale nakonec přestalo a vyjasnilo se. Po večeři jsme se vrátili zpátky, postavili provizorní stan, trochu vícpopili a šli spát.

Den 6.
Ráno bylo doslova o hovně, sbalili jsme se a vyrazili si prohlédnout skalní město Vardzia. Nachází se zde komplex jeskynní z 11. století, ve kterém ještě dnes žije několik mnichů, kteří zde pracují jako průvodci a správci. Po prohlídce jsme dali oběd ve zdejší restauraci a rozhodli se odjet máchat se zbytek dne do lázeňského města Borjomi. Cestou jsme ještě navštívili zříceninu hradu Khertvisi, který byl založen v 2. století př. n. L a dokončen v roce 1354. Následně zničen Alexandrem Velikým. V Borjomi jsme si prošli trhy a rozlehlým parkem došli k místnímu koupališti. Malý bazén, ve kterém se tísnila stovka lidí někteří vynechali a radši jsme se šli smočit do potoka. Cesta na koupaliště a zpátky byla dlouhá, Borjomi nám zabralo zbytek dne, cestou zpět jsme se někteří co potřebujeme jíst alespoň jednou denně šli navečeřet a po večeři a klasickým koupením piva jsme odjeli hledat místo na spaní. To jsme našli celkem pozdě na silnici u menšího kostelíka, o kterém jsme si nejdřív mysleli, že to je hřbitov. Po vypití zásob alkoholu se nás ještě místní policie zeptala, jestli potřebujeme s něčím pomoct a šli jsme spát. Tentokrát v kompletní sestavě 9 lidí, ideální noc na širák.

Den 7.
Poslední den naší adventury jsme měli v plánu navštívit Prométheovi jeskyně, další z turisticky oblíbených destinací v Gruzii. Rekonstrukci jeskyní sponzorovala Česká republika, ale bohužel jsme i tak museli zaplatit vstupné 20 Lari bez možnosti zaplatit kartou, což je v Gruzii normální. Jeskyně objevená v roce 1984 má zhruba 1,8 km stezku pro turisty, kterou jsme si někteří prošli s průvodkyní. Ta nám sdělila mnoho
zajímavostí, například to, že se jeskyně sice jmenují podle Prométhea, ale to je jen název pro turisti. Ve skutečnosti s ním nemá jeskyně nic společného a správný název je odvozen od gruzínského mýtického hrdiny, jehož jméno už sem zapomněl, který byl podobně jako Prometheus připoután ke skále a v těchto jeskyních potom žil. Po prohlídce jeskyní už nás čekal jen odjezd na letiště a návrat domů. Cestou jsme dali
poslední gruzínský oběd. Auto jsme vrátili kupodivu bez problémů. Dopil se poslední zbytek alkoholu a v 18:20 s menším zpožděním jsme odletěli zpět do ČR. Tento lovkoz týden nám přinesl spoustu zážitků, krásnou přírodu, dobré jídlo a nová přátelství, a z těch menších problémů co nás cestou potkali jsme se neposrali! Někteří.

Radek