Osvětim, továrna na smrt

26.10.2017

O hrůzách druhé světové války slyšel jistě každý z nás. Učíme se o nich ve škole, slýcháme o nich z televize, někteří se s nimi setkávají dokonce každý den. Za ta léta se staly součástí našeho života, ať už se jedná o pomníky v rozbombardovaných městech, koncentrační tábory, atomovou energii nebo třeba moderní technologie, jejichž vývoj významně urychlila právě druhá světová válka.

Významnou kapitolou druhé světové války jsou pak koncentrační tábory, ve kterých byli zavražděni stovky tisíc lidí, jejichž jediným zločinem byla jejich vlastní existence. Vězňům byla upírána základní lidská práva, byli brutálně biti, fyzicky i psychicky mučeni, ponižováni a znásilňováni. Byli nuceni do těžké práce a byly na nich páchány lékařské experimenty.

Zářnými příklady mezi všemi jsou pak koncentrační tábory Osvětim a Březinka, kde na každého návštěvníka plnou tíhou dopadne historie tohoto hrůzného místa. Člověk, který prochází těmito prostory, spatřuje hmotné důkazy utrpení skutečných lidí a vyvražďování celých rodin a národů. Pocity, které jsem na tomto místě zažívala já, byla prázdnota, absolutní neschopnost hlubšího pochopení těchto činů a pocit bezvýznamnosti. Při procházce po rozlehlé Březince jsem se nedokázala ubránit myšlenkám, jak moc uspořádání tábora podporovalo stísněnost, beznaděj a celkový psychický nátlak na jeho dřívější obyvatele. Právě zde, více než jinde pochopíte označení "Továrna na smrt", neboť toto označení vystihuje vše. Táborníci se zde museli vypořádávat nejen s hladem a násilím, ale také s myšlenkou všudypřítomné hrozby smrti, kterou jim neustále připomínal popel spálených těl padající z nebe. Nikdo si nemohl být jist životem svým nebo svých blízkých. Na každého návštěvníka pak mohou nejvíce zapůsobit vitríny s lidskými vlasy, dětskými botičkami, jezírka s popelem z pecí nebo pece samotné. Ostatně projít si plynovou komorou a krematoriem je nezapomenutelný zážitek. Na mě osobně nejvíce zapůsobila výstava věnována Čechům a Slováků v bloku č. 15. Na zdech byly umístěny výňatky z rozhovorů s přeživšími. Až teprve tady jsem si uvědomila, že milión a půl zavražděných lidí není pouhé číslo, ale že se jedná o milión a půl příběhů skutečných lidí: "... dali nám na blok mladou ženu, které sebrali dítě, šlo s její maminkou do plynu. Ta se z toho chudák zbláznila. Jmenovala se Žužika. V noci šla na komín a začala zpívat ukolébavku. Pořád si namlouvala, že má svoje bejby. To dělala dvě noci a bylo to hrozné. Potom šla k drátům. Když nás ráno hnali na záchod, viděli jsme ji, jak tam leží, celá černá ..." Konečně jsem plně pochopila, že tito lidé se ocitli v podmínkách, které si dnešní generace svobodných uživatelů iphonů sotva dokáže představit.

Osvětim je na vždy důkazem lidské nenávisti a schopnosti člověka dopouštět se nelidskosti na člověku. "Nechť toto místo, na kterém Hitlerovci vyvraždili půl druhého milionu mužů, žen a dětí, hlavně židů z různých zemí Evropy, zůstane na věky výkřikem zoufalství a výstrahou pro lidstvo."

Kateřina Škarydová


Zpravodaj24.cz a reporty Petra Hořáka, člena naší expedice najdete zde:

Solné doly Vělička

Osvětim