Rumunský Banát, krajinou naših krajanů

15.09.2018

Rumuský Banát - krajinou českých krajanů Vol. II.

Už když jsem se v r. 2017 vrátila z Banátu a Niki už plánovala návrat, věděla jsem, že na další expedici do Banátu nesmím chybět. A tak se i stalo. Rumunský Banát je úžasné místo s krásnou přírodou a milými lidmi. Letos jsme navštívili další dvě vesnice, ve kterých jsme loni nebyli, také naši oblíbenou vesnici Sv. Helenu a Gerník, dále kaňon řeky Nery a Draculovo jezero. Na cestě do Rumunska jsem se ještě zastavili na návštěvu maďarské Budapešti.

Z Jablonce nad Nisou jsme vyráželi opět velice brzo, v Praze jsme nabrali Monču, Jarču a Jardu a v Podivíně na jižní Moravě ještě Martinu. Parta tedy byla kompletní a mohli jsme pokračovat dál přes Slovensko do Budapešti. Do hlavního města Maďarska jsme dorazili v pozdním odpoledni, našli jsme si vhodné parkování a šli se ubytovat. Ubytování jsme měli krásně v centru a hlavně naproti stánkům s typickými maďarskými langoši, kde jsme se později pořádně nadlábli. Po večeři jsme si šli projít centrum a ty nejzajímavější památky - budovu parlamentu, Rybářskou baštu, Chain Bridge. Budovu parlamentu je nejlepší pozorovat večer právě z kopce naproti, kde se tyčí Rybářská bašta, která také rozhodně stojí za návštěvu. Budova parlamentu je nádherně nasvětlená a ten pohled je opravdu úžasný a stojí za ten výšlap nahoru. Cestou na apartmán jsme se ještě zastavili v suprové zapadlé hospůdce, kde jsme si dali místní točené pivko.

Druhý den nás už čekal přesun do Rumunska, museli jsme tedy vstávat brzy, abychom v 08:00 opustili Budapešť. Cesta do Rumunska byla dlouhá a v tom vedru pro všechny dost úmorná, ale kompenzovali jsme si to brančem a lepší vodou. V rumunském Temešváru jsme se stavili v Decathlonu pro nové sandále pro Páju a pokračovalo se dál. Původní plán byl dojet až do Eibenthalu, ale protože to bylo ještě daleko a měli jsme skluz, rozhodli jsme se, že dnes dojedeme do Sv. Heleny, kde přespíme a do Eibenthalu budeme pokračovat další den. Když jsme dorazili do Sv. Heleny bylo asi šest odpoledne, rozbili jsme tábor, něco jsme pojedli a vyrazili jsme se uvolnit do hospody, kde jsme kuli plány na další dny.

Třetí den jsme už zamířili podél Dunaje do Eibenthalu, odkud nás čekal pochod "na těžko" do další banátské vesnice, do Bígru. První naší eibenthalskou zastávkou byla však hospoda U Medvěda, která je zde vyhlášená. Dali jsme si nějaké to pivo a u stolu se seznámili s Jirkou, který do Banátu jezdí už léta. Čas ale běžěl a my museli pomalu vyrazit, rozloučili jsme se a šli se ještě optat na oběd do místní jídelny. Měli jsme štěstí, jídla bylo dost, takže jsme se před cestou do Bígru pořádně najedli. Polévka s nudlemi, guláš, pečivo a voda nás stála směšných 28 Lei, což je asi 120 Kč. Po obědě jsme se vydali za vesnici do bývalých dolů, odkud už vedla naše trasa do Bígru. Cesta byla dlouhá asi 15km a také teda dost náročná, hodně do kopce a hodně z kopce, po většinu času jsme šli lesem. Po asi 5 hodinách jsme konečně dorázili do vesnice. U cedule jsme si udělali pár fotek, dali si vítěznou štamprli lepší vody a zamíříli do hospody. Naštěstí bylo otevřeno, chvilku jsme pokecali, poseděli a šli brzo spát. Na doporučení paní hospodské za kostel na louku.

Čtvtý den jsme se vraceli zpátky do Eibenthalu, tentokrát jinou cestou. Sice delší (asi 22km), ale o to příjemnější, jelikož terén už nebyl tak náročný. Před odchodem jsme se ještě stavili v hospodě na kafíčko, kde jsme potkali Davida s Lukášem, kteří si ustlali přímo naproti hospodě. Kolem desáté jsme odcházeli, doplnili si vodu a vyrazili po žluté značce zpět do Eibenthalu. Cesta byla dlouhá, vedla opět hodně lesem, tak jsme toho z okolní krajiny bohužel moc neviděli. Asi 6 km před cílem se ale les rozestoupil, vyšli jsme na louku, odkud byl nádherný výhled do krajiny na okolní kopce. Na kopci byl domek, snad salaš či co (aspoň tam byl ukazatel s nápisem salaš), vydali jsme se jej tedy prozkoumat. Objevili jsme tu českou vlajku, tak jsme si s ní trochu zablbli a udělali pár fotek. Pak už jsme jen v tichosti seděli a kochali se. Do Eibenthalu jsme dorazili asi v sedm večer, ale protože ten víkend byl v Eibenthalu festival a mraky lidí (ca. 1000), které přivezlo 18 vagonů z ČR, raději jsme se odsud zpakovali pryč a přesunuli se do našeho oblíbeného Gerníku. Sem jsme přijeli už za tmy, rozbili tábor za vesnící u pramene a šli na pivo do hospody na návsi, kde jsme si s Jarkou beze studu uvařili na ešusu večeři.

Pátý den byl ve znamení odpočinku a nic nedělání. Po dvoudenní tůře to většina z nás uvítala především Pája, kterou boleli od tůry do Bígru kolena a chudák sotva chodila. Naše první kroky pro změnu mířily do hospody, kde jsme si dali kafíčko. Po chvilce za námi dorazili i ostatní členové naší party a vyrazili jsme se podívat do Mlsárny. V Mlsárně jsme si dali druhou snídani, báječný asi míša řez a kremroli. S kafíčkem jsme za to zaplatili asi 30 Kč (haha). V Mlsárně byla opět naše stará známá, se kterou jsme se tu seznámili už loni a Niki s Pájou ji potkali v ČR kdesi v Beskydech, i ona si nás pamatovala. Bylo to moc fajn setkání. Během dne jsme se tak nějak poflakovali různě po vesnici, a v tábořišti. Odpoledne jsme se všichni sešli v hospodě a zkoušeli si objednat u pekaře večeři. Ten byl ale na poli a museli jsme dlouho čekat. Nakonec se nám poštěstilo a v devět večer jsme měli u pekaře večeři na stole. Po večeři jsme se vrátili zpět na základnu - do hospody, kde jsme dneska poseděli trochu déle, povídali si, hrálo se na kytaru a zpívalo se.

Šestý den jsme vyrazili ke kaňonu řeky Nery. Protože se nám ale předchozí večer poněkud protáhl, odjížděli jsme o něco déle než bylo v plánu. V Lidlu v Nové Moldavě jsme si doplnili zásoby a zamířili k začátku kaňonu. Tady jsme se rozdělili na dvě skupinky, holky - Niki, Pája a Monča zůstaly v okolí vesnice Carbonari, kde jsme se zítra měli zase sejít. Zbytek naší party vyrazil na asi 15 km dlouhý pochod. Upozornění na velmi náročný terén na rozcestníku nás dost vyděsil, ale protože máme pro strach uděláno, směle jsme vyrazili. První kilometry byly celkem v pohodě, ale když jsme dorazili k první stezce, která byla vytesaná do skály nad řekou a museli se přidržovat ocelového lana, tak se mi trochu roztřásla kolena a pochopili jsme proč byl na začátku na rozcestníku ten vykřičník. Nakonec jsme si ale na úzké stezky ve skále zvykli a pokračovali jsme dál a mohli se kochat krásným kaňonem, který tu řeka vytvořila. Naším cílem bylo Draculovo jezero, kam jsme dorazili těsně před setměním. Rozbili jsme si tábor u břehu řeky, rozdělali si oheň, opekli si nějaké buřty a vyprávěli si strašidelné historky, které se na toto místo neskutečně hodili. Cesta byla náročná, tak jsme šli brzy spát.

Sedmý a předposlední den jsme se vraceli za holkama do vesnice Carbonari, odkud jsme dále pokračovali zpět do Sv. Heleny na slavnost. Než jsme vyrazili do Carbonari, šli jsme se podívat k jezeru. Jezero je malé s krásně modrozelenou průzračnou vodou. Jezero působí poněkud strašidelně, nejprve jsme se trochu báli, ale nakonec jsme sešli kousek níž, abychom jej blíže prozkoumali. Kaňon řeky Nery a návštěvu Draculova jezera můžu jen doporučit, je to parádní zážitek. Udělali jsme si pár fotek a vyrazili na cestu. Nejprve nás čekal výstup do ohromného kopce, cca 600m převýšení. Pak už cesta pokračovala po příjemné zpevněné cestě do mírného kopce a šlo se nám příjemněji. Chvilku po poledni jsme byli v cíli a setkali se v místní sámošce se zbytkem party. Dali jsme si vychlazené pivko, které nám po té tůře velmi bodlo a jeli jsme se vykoupat do řeky ve vedlejší vesnici. Koupačka nám všem po pár dnech bez pořádného koupání prospěla a neuvěřitelně nás osvěžila. Odpoledne jsme se už vraceli zpět do Nové Moldavy, kde byly opět městské slavnosti a pouť, tak jsme si zde dali oběd a vraceli se zpět do Sv. Heleny. Rozbili jsme si tábor na "našem místě" za vesnicí a šli do víru slavností, kde jsme si už jen užívali poslední večer.

Díky Lov kozí partě za další báječný týden plný zážitků.

Eva