Ukrajina – krásy Kyjeva i zkáza Černobylu

10.12.2018

V sobotu jsme nasedli do auta a vyrazili do Wrocławi na letiště. Za dvě hodiny jsme vystoupili v Borispolu, nasedli na autobus a za 60 hřiven se nechali odvést na stanici metra.
"Na jakou zastávku jedeme?"

"Katynská..."

"Charitská..."

"Tarachitská..."

"Nevím, jak se to čte, prostě vystoupíme na té první..."

Naštěstí řidič pochopil, na jakou zastávku chceme. Přestoupili jsme na metro, které nás rozhodně zaujalo. 8 hřiven, místo lístku žetony, krásné lustry a nekonečné eskalátory, na kterých jste při cestě ven měli pocit, že vás odvezou až do nebe.

V zimě na Ukrajině nechcete spát venku, a už vůbec ne v Kyjevě, ačkoliv by to bylo pro LovKozy typické. Proto jsme se vydali hledat ubytování. Zděšení v nás vyvolaly točité, železné schody, po kterých jsme museli vyjít k ubytování, jak jsme si nejprve mysleli. Naštěstí v budově seděli dva rozjaření kluci a oznámili nám, že apartmány máme jinde, každý v jiné budově. I když chodby a výtahy, kterými jsme se dostali k pokoji vypadali značně děsivě, ubytování nás mile překvapilo. Pěkné místnosti s malou kuchyňkou, obývákem i mini balkónem.

Odhodili jsme batohy, šli okouknout místní hospodu PorterPub, kde každý večer hraje živá hudba, a pozvednout číše na úspěšné dobytí cíle.

Druhý den jsme si přispali a pak se vydali prozkoumat Kyjev. Nejprve jsme prošli trhy, plné rozmanitých výrobků, matrjošek, beranic, ručně malovaných výrobků a kožených peněženek. Cestou jsme narazili na Chrám sv. Ondřeje, do kterého jsme se rozhodli nejít, stačila nám prohlídka zvenčí.

Pokračovali jsme ke katedrále sv. Sofie, které se říká Boží moudrost, jedná se o pravoslavný chrám, který je jedním ze sedmi divu Ukrajiny. Věž chrámu měří 29 m a vylézt do posledního poschodí bylo náročné, hlavně kvůli strachu z výšek, ale výhled stál za to. Kyjev na dlani...

"Pozor na medvěda... Nebavte se s ním, nefoťte se s ním," zaznělo upozornění. Před katedrálou pobíhal "medvěd", který se k vám rád přidal, přitulil se, vyfotil se s vámi, a pak po vás chtěl peníze, pokud vám tedy rovnou nezmizela peněženka. Podobné nástrahy jsou v Kyjevě časté - focení s holubem, například.

Přes Maidan Nezalezhnosti (náměstí Nezávislosti) jsme se dostali až do Chaty - restaurace stylem samoobsluhy, kde se najíte za příjemný peníz. Nicméně zrovna mě nenadchl džus, který chutnal jako pneumatika-zauzené cosi. Přesto jsme za cca 129 hřiven dostali polévku, hlavní jídlo, salát a pití.

Po jídle jsme nasedli na metro, vystoupili na stanici Dněpr - mostu, z kterého byl krásný výhled a vydali se do opatství Kyjevskopečerskálávra, pravoslavného klášterního komplexu, kde původně žili mniši v labyrintech podzemních jeskyní. Jedná se o další ze sedmi divu Ukrajiny. Krásnou procházkou jsme došli až k výstavě vojenské techniky.Venkovní expozici jsme si mohli prohlédnout za pouhých pět hřiven. A hned vzápětí jsme zjistili, že stojíme u nohou Matky vlasti Ukrajiny, 102 m vysoké soše ženy, v jejímž podstavci se nachází muzeum Velké vlastenecké války. Podchod směrem od Matky hlídají sochy vojáků, povstalců, dělníků a lidu.

Večer se blížil, tak jsme skočili na nákup a do našeho oblíbeného "Portra". Jídlo bylo skvělé, Adolf (pivo) tekl proudem, i když pomalejším a bez pěny, k tomu nám hrála živá hudba. Co víc si přát po prochozeném studeném dni?

Následný den jsme si přivstali a už v 7:15 jsme čekali na našeho průvodce Maxima a dodávku. Maxim dorazil, bohužel dodávky na Ukrajině jsou nevyzpytatelné (asi tak jako u nás) a ta, které nás měla odvézt, nenastartovala. Čekat se nám na ni nechtělo, tak jsme skočili na kafe, a vydali se metrem dodávce naproti. Za necelou hodinu jsme se seznámili s naším řidičem, naskočili do auta a při koukání na dokument Bitva o Černobyl mířili ke kontrolní bráně, kde jsme museli čekat na povolení ke vstupu. Díky našemu zkušenému průvodci, jsme čekali pouhých deset minut, na rozdíl od aut, která dorazila před námi a při našem příjezdu čekala už více jak 40 minut.

Hned po pasové kontrole a vpuštění do areálu nám Maxim začal vyprávět a ukazovat okolí.

24.dubna v roce 1986 došlo ve 4. bloku černobylské jaderné elektrárny k požáru a následným explozím...

"Navštívit Černobyl je lepší těsně po zimě, nebo na podzim. Za prvé sníh snižuje dávku záření a za druhé stromy mají opadané listy, a proto můžeme vidět více než v létě. Příroda zde zdivočela a město postupně zarůstá," řekl.

První místo, na kterém jsme mohli vystoupit, byla "vesnička", ve které stálo pár rozpadlých baráčků, samoobsluha a školka, která působila moc depresivně. Rezavé palandy, panenky a další hračky, hororový pohled. V tu chvíli si uvědomíte, že v tomto opuštěném městě dříve žili lidé, běhaly děti a nikdo nevěděl, co se stane.

"Choďte pouze po cestičkách, ty jsou dekontaminované. Nešlapejte nikam jinam, hlavně ne na mech a zvířecí výkaly, v těch je vysoká radioaktivita."

"Pozor na psy, kteří tu pobíhají, nehlaďte si je, nekrmte je. Kromě toho, že jsou kontaminovaní, můžou mít i vzteklinu, která se teď na Ukrajině rozšířila," upozorňoval nás Maxim.

Naše další cesta probíhala následně: naskočit do auta, popojet, vyskočit, podívat se po okolí a zase jet dál. Zatímco jsme si prohlíželi památník černobylské vesnice, objevila se smečka divokých psů, která si to namířila rovnou k nám. Psi měli podivně malé hlavy, oproti tělu. Raději jsme se vrátili do auta. Mrkli jsme také na místní kostelík a hasičárnu. Zde mě zaujal památník hasičů, kteří byli na místě havárie první. Většina oblečení, masek a dalších kousků, které na památníku můžete najít, jsou skutečné, pouze zalité v betonu. Postupně jsme také zastavili u vyhlídky Černobyl, názvu Pripjať a sarkofágu. V tu chvíli jsme neměli vůbec pocit, že jsme v mrtvém městě. Kolem nás se to hemžilo zaměstnanci elektrárny.

"Stálých obyvatel zde žije 99, jejich věkový průměr je 80 let. Pracovníci elektrárny se střídají v třídenních cyklech. Denně jich zde pracuje 2500," šokoval nás průvodce.

V Pripjati jsme se vydali na hodinovou prohlídku, při které jsme viděli tehdejší Jednotu, školu, bazén, panelák a fotbalové hřiště, které je již značně zarostlé stromy a tribuna by už neudržela nápor fanoušků. Dostali jsme se také k zábavnímu parku - autodrom, houpačky, kolotoč a hlavně ruské kolo, které bylo dostaveno pět dní před katastrofou a nikdy nebylo zprovozněno.

Na řadě byl přístav, který leží na řece Pripjať (podle toho i název města), fungoval pro menší nákladní lodě a rybáře. Dnes tam stojí zapomenutý hausboat, který chátrá. Radioaktivita v těchto místech byla při přiložení dozimetruk zemi značně vyšší než na předchozích místech. Když jsme projížděli trasou, kterou původně letěl mrak, nesměli jsme vyjít z auta ani zastavovat. Dozimetr ukazoval vysoké hodnoty. My už ale věděli, že nás čeká oběd a první kontrola.

Oběd jsme měli připravený v jídelně elektrárny, stejné jídlo, jako místní dělníci. Polévka, tři druhy salátu, maso a "jáhlová kaše", na závěr muffin. Aby nás do jídelny pustili, museli jsme projít první kontrolou, zda s sebou neneseme radioaktivní částečky.

"Maxime, když jsme prošli touhle kontrolou, tak už projdeme všemi?" Nedalo mi to a zeptala jsem se na to, co se některým honilo hlavou.

Maxim se jen zasmál: "Ale ne, tady to měří jen do 100 µSv, na poslední kontrole nesmíte přesáhnout 20µSv. Můžete se ale pokusit očistit, případně tam necháte oblečení."

"Tak začneme uzavírat sázky... Kdo půjde po Kyjevě bez kalhot?"

Po obědě nás čekala poslední štace - Duga, neboli "ruský datel", "oko Moskvy". Jedná se o tajný projekt, lidé si měli myslet, že v lesích stojí dětský tábor, dokonce zde byla vystavěná i falešná zastávka. Ve skutečnosti tam stál radar, který měl detekovat rakety poslané z U.S.A. na Sovětský svaz. Bohužel nefungoval, jak měl. Jeho chod dokázal narušit i radioamatér.

Tma padla na Dugu a my s posledními pohledy na paneláky se vydali na cestu domů, všichni úspěšně prošli bezpečnostní kontrolou, nakoupili si suvenýry a konečně si otevřeli vodku, která celý den netrpělivě čekala, abychom spláchli pocity, které jsme si z Černobylu odváželi.

Nás už čekalo jen rozloučení s Ukrajinou v Porter Pub a druhý den se odlétalo domů.